THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„V roku 2002 dvaja týpci opustili Nórsko a vydali sa do ulíc zlatej Európy, aby nenašli nič iné, než špinu a odpadky. Žili v kontajneroch a na vrakoviskách na vyžobraných plechovkách piva a fazuliach v konzerve, no skladby vyliezali na svetlo ako šváby. Po siedmich mesiacoch neúspešného hľadania speváka surová bitka takmer zabila kapelu ešte predtým, než vznikla.“
Nezvyknem citovať z promomateriálov, ale v tomto prípade je tých päť odstavcov z oficiálnej stránky natoľko presných, že musím tvrdo premýšľať, ako ich doplniť. Možno začnem tým, že LYDIA LASKA je personálne spriaznená s GEHENNA a DISMAL EUPHONY, aj keď to nevraví o ničom inom, než o tom, že kvalitný black metal nemusí byť uzavretým štýlom, len ďalším, legitímnym vyjadrovacím prostriedkom kreatívnych hudobníkov? Alebo že Euterpe, múza hudby, evidentne obcovala s bohmi kdesi v Nórsku, takže na severskej hudobnej scéne to buble, vrie od najspodnejších poschodí undergroundu až po mainstream?
Nezaujíma ma, či je koncept čarovne nazvaných LYDIA LASKA len rafinovanou hrou, alebo či je tento „útok bielej spodiny“ autentickou výpoveďou, zachycujúcou tvrdé časy, ktoré nepopíšeš inak, než rozškrípaným rockom, čerpajúcim z pouličnej agresie punku, spikleneckej zúrivosti blackmetalu a trošky narkoticky glamového exhibicionizmu. Ak DARKTHRONE konvergujú k punku z jednej strany osi, LYDIA LASKA je protipólom, ktorý zašiel ešte ďalej. Vo vrcholnej „Black Metal Robot Club“ sa čierny kov mieša s Davidom Bowiem či jeho ukňučanými nasledovníkmi PLACEBO, zlostné bzučiace riffy unisono katapultujú exaltovaný vokál z hlbín pekla až kdesi k oblohe, aby s o to väčšou rýchlosťou padol, doprevádzaný paľbou bicích, v podobe jedovatého škreku späť.
Ak sú marketingovým leitmotívom ARCTIC MONKEYS „ľudové“ uhry na tvárach týchto chlapcov zo „suburbs“, LYDIA LASKA ponúkajú bičovanie, hryzenie sa do bradaviek, bitky s ochrankou na koncerte či hádzanie šišiek do prekvapeného publika – otázka, či nájdu kupcov. Titulná skladba je „znesiteľný“, trochu do retra švihnutý rock, variácií na ktorý sa nám z Británie valia stovky. Úspech zaručený? Možno v prípade, keby si ho LYDIA LASKA „nepoistila“ klipom, ktorý nórska televízia promptne zakázala.
Ostatné dve skladby na debutovom mini CD – britpopovo spevná „Rock´n´Roll Goat“ a „Spikes (In Your Eyes)“ – korešpondujú s náladou albumu a miešajú ozveny časov, keď sa punk za pomoci vagónov drog miesil s „umeleckými žánrami“, dôb, keď „glam“ znamenal ešte iba androgýnneho feťáka Davida Bowieho a keď rock´n´roll bola hudba zasratých faganov z ulice. Aj ak nám LYDIA LASKA hrajú divadlo, diváka zasahujú nemilosrdne presne, rovno na solar. Strach mám len z prenositeľnosti tohto zážitku na dlhohrajúcu dosku, na čokoľvek ďalšie, čo títo nórski magori pustia von. Život bitkárov z ulice však býva krátky a neprekvapilo by ma, keby bol tento hektický debut zároveň epitafom.
„Skurvený mix medu a žihadiel, „White Trash Attack“ pôsobí ako fľaška single malt Macallanu, ktorú vám niekto rozmláti o ksicht.“
Pravda.
„Skurvený mix medu a žihadiel, „White Trash Attack“ pôsobí ako fľaška single malt Macallanu, ktorú vám niekto rozmláti o ksicht.“
9 / 10
G.Black
- hrdlo & gitara
Voldswagen
- trestanie bicích
Tore Galdal
- elektrická basgitara & baltské útoky
Jacques Matt
- gitara & germánsky druhý hlas
Solan
- gitara & obetovanie prsných bradaviek
1. White Trash Attack
2. Rock'n'Roll Goat
3. Spikes (In Your Eyes)
4. Black Metal Robot Club
„White Trash Attack“ je ako smrtiaca zmes piva vodky vína a rumu. Na jednej strane zábavné a energické na strane druhej poriadny humus. V konečnom dôsledku z toho môže byť riadny hudobný bolehlav a vyvrátenie nestráviteľných kúskov. Načo to však riešiť? Len si dať ďalšiu dávku tohto alko punkového koktejlu.
jasná desítka :-)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.